Změna velikosti písma

Fulltextové vyhledávání

Kalendář akcí

P Ú S Č P S N
26
Daruj život
UZAVŘENÍ OBECNÍHO ÚŘADU - ČERPÁNÍ DOVOLENÉ
27
Daruj život
UZAVŘENÍ OBECNÍHO ÚŘADU - ČERPÁNÍ DOVOLENÉ
28
Daruj život
UZAVŘENÍ OBECNÍHO ÚŘADU - ČERPÁNÍ DOVOLENÉ
29
Daruj život
UZAVŘENÍ OBECNÍHO ÚŘADU - ČERPÁNÍ DOVOLENÉ
30
Daruj život
UZAVŘENÍ OBECNÍHO ÚŘADU - ČERPÁNÍ DOVOLENÉ
31
Daruj život
1
Daruj život
2
Daruj život
3
Daruj život
4
Daruj život
5
Daruj život
6
Daruj život
7
Daruj život
8
Daruj život
9
Daruj život
10
Daruj život
11
Daruj život
12
Daruj život
13
Daruj život
14
Daruj život
15
Daruj život
16
Daruj život
17
Daruj život
18
Daruj život
19
Daruj život
20
Daruj život
21
Daruj život
22
Daruj život
23
Daruj život
24
Daruj život
25
Daruj život
26
Daruj život
27
Daruj život
Kinopátek v Radimovicích - promítání filmu "Štěstí je krásná věc" - 27.8.2021
28
Daruj život
Dětský den ve Vlastibořicích - „Vlastibořickou teniskou o srnčí trofej“ - 28.8.2021
29
Daruj život
30
Daruj život
31
Daruj život
1 2 3 4 5
Drobečková navigace

Úvod > O obci > Historie obce > Milana Šolcová (77 let) - Vzpomínky

Milana Šolcová (77 let) - Vzpomínky



20. února 2005 - K 60.výročí 2. světové války 1945 v květnu ukončené vítězstvím spojeneckých vojsk z východu i západu: svědectví doby.

Za války jsme bydleli ve škole v Paceřicích (okres Turnov), kam byl otec jako řídící učitel přeložen ministerstvem školství. V roce 34 ve škole byla jednotřídka, otec učil všech 5 roční-ků obecné školy v jedné třídě. Navštěvovali jsme ji s bratrem o dva roky mladším a se všemi ostatními dětmi jsme byli vedeni k poctivé práci doma i ve škole, ke zpěvu a muzicírování. Vesnický kantor tenkrát vedl v obci veškerou kulturu, režíroval ochotnické divadlo, založil kantorské kvarteto smyčcové spolu s kantory z okolních obcí (Jenišovice, Voděrady), hrávalo se i Smetanovo kvarteto "Z mého života" a venkované chodili poslouchat pod okna, za války to bývalo velikým potěšením, dodávalo naději i radost.

Po večerech jsme poslouchali za povinně zatemněnými okny tajně rádio Londýn, Hlas Ame-riky a Moskvu - a to za pomoci ilegálně zamontované součástky (tzv.čerčílka), který zhotovil náš strýček Váša /prof. fyziky a matematiky na turnovském gymnasiu). Do velké mapy Evro-py jsme zapichovali barevné špendlíčky, jak dle zpráv z ciziny postupovala fronta. Maminka se strachovala, kontrolovala zatemnění a zda někdo není za dveřmi, na plotně sporáku nám pekla bramborové placky a vařila čaj z domácích nasbíraných a usušených bylin. Cukr byl na příděl a chleba jsme si mazali často umělým sladidlem (Kunsthonig). Ještě, že maminka byla doma a drželi slepice a králíky a v kůlničce kozu.

Jednoho večera koncem války pozdě večer kdosi bušil na zadní dveře do zahrady. Otec vy-pnul rádio a šel se podívat, co se děje. Za dveřmi stál chlap jako hora, otrhaný v hadrech a rusky prosil o nocleh. Táta měl dobré, statečné srdce a ubožáka vzal dovnitř. Maminka mu ustlala na půdě na slamníku, donesla deky, chleba a meltu s kozím mlékem. Jako záchod mu-sel sloužit kbelík s vodou. Vše se muselo utajit, neboť pod podlahou půdy se učilo!! Ten Rus utekl z německého zajateckého tábora Rychnov u Jablonce. Ale co čert nechtěl, zajatec si příští noc přivedl další dva. To bylo nadělení! Maminka byla statečná a obětavá, ale měla strach, celá rodina byla v nebezpečí. Ale ustali s otcem i dalším dvěma ubožákům a celou dobu až do jara jsem je živili. Byla nouze o jídlo, chodili jsme s bratrem pomáhat sedlákům o žních a ti nám pak pomáhali (Laurinovi, Vinšovi, Chlebnovi, Polákovi) a pro mouku jsem s bratrem chodívali s ruksakem až do mlýna na Mohelce, který ležel na hranici protektorátu. Mlynář se jmenoval Vinš a měl dobré srdce. Naštěstí nás při tom četníci nechytili.

Občas jsme donesli i doma stlučené máslo a tvaroh, mamka vařila povidla (na chleba) a tak se nám dařilo ty tři chlapy uživit. Jmenovali se : Georgij Andrianov z Kaliningradu, Nikolaj Trimasov (Ufa) a Georgij Timofejev z Moskvy. Bohužel k našemu velikému zděšení okupo-vali školu na konci války němečtí důstojníci na útěku, neučilo se a ve třídách ložírovali Něm-ci. Na půdě museli být pánové moc zticha a kbelík a jídlo se nosilo jen v noci. Měli jsme v té době ještě přírůstek - malou sestřičku Anušku (nar. 1940) a bylo to naše válečné sluníčko. Měla postýlku v ložnici rodičů a zažila velké zděšení, když do ložnice vstoupil esesák ve vy-sokých holínkách a prohledával byt. Dodnes na to sestra vzpomíná. Bylo to tenkrát na udání někoho z vesnice.

Aby toho nebylo dost, přivedl otec jednoho dne k nám do rodiny překrásnou dívku - Jugo-slávku (Grafica Pergler), kterou ještě s jedním odvážným přítelem (Vašek Lauryn) zachránili z auta esesáků, kteří hojně nasávali v Laurynově hospodě při silnici v Paceřicích. Tato krasa-vice byla zubožená, vysílená a vyděšená (bůhvíco zažila!!) a tak jsme ji přijali, oblékli, scho-vali a sytili a pak po válce jí otec zařídil přes ČSČK v Praze návrat domů do Jugoslávie. Těs-ně před válkou byly u nás v rodině dvě židovské dívky (Eva Hellerová a Doris Molzerová), které nám dodala teta Anička, pracující v Praze na ústředí ČSČK na Malé straně. Byly za-chráněny před odsunem do Říše, kam byli odsunuti jejich rodiče a zahynuli v koncentračním táboře. Měli jsme je rádi, byly jako naše sestry. Jedna se dostala do Chille a druhá do Peru - obě přes ČSČK v Thunovcké ulici pod Hradem.

Věci došly tak daleko, že ty tři Rusy brával koncem války táta k nám do kuchyně poslouchat Moskvu a pomatuji se, že byli zvědaví, jak se blíží Rudá armáda! A když Rudá armáda připo-chodovala do Paceřic a Němci byli již fuč, ve škole se usídlila pro změnu zase armáda ruská., také důstojníci chodili popíjet do Laurynovi hospody - a co se nestalo! Ruští zajatci jedné noci zmizeli bez rozloučení a poděkování, asi ze strachu před Rudou armádou! Již nikdy jsme je neviděli, ani se neozvali. Asi byli Stalinem zlikvidováni a již poděkovat nemohli. Dívky se také neozvaly, jen Jugoslávka napsala, že domov má vybombardovaný a chtěla zpátky k naší mamince. Ale tenkrát otec těžce onemocněl, byli jsme tři děti a tak nešlo vyhovět. Od té doby o ní nic nevíme, jen nás hřeje pocit, že jsme si uměli pomáhat ve zlých časech.

Vzpomínám na květen 1945, jak jsme vítali sov. armádu kvetoucími šeříky a zpívali jsme a hráli na klavír české a ruské národní písně (Kalinka maja) alei Tiperery, která zněla hlavně kolem Plzně, kterou osvobodila západní spoj. vojska. Tenkrát jsme ještě nemohli pochopit v Turnově, kam jsme se v 45. roce přestěhovali, když taxikář pan Kotler (oba ruští imigranti po velké říjnové revoluci) prohlašovali: moc se neradujte, vždyť je okupace!! Jako dnes to slyším. Tak jde někdy život a ironie osudu bývá neúprosná. Ale ze svobody jsme se v květnu 1945 radovali a za války jsme se na reálném gymnáziu v Turnově naučili pěkně německy (museli jsme německy u tabule odpovídat při dějepisu, zeměpisu a němčinu do nás hustil veli-ce dobře a soustavně pan profesor Mackovík. Při vstupu do školy byla stráž a muselo se zdra-vit zdviženou pravicí, což jsme se snažili všelijak odšvejkovat (obě ruce plné - taška s učením a pytlík s jídlem od maminky na celý den). Ve škole se nevařilo a docházeli jsme 6 km pěšky, na kole nebo na lyžích do Paceřicích. Nic nejezdilo.

Pan Kotler, který nás v květnu 45 varoval před okupací, dnes již nežije. V roce 1968 emigro-val (před sov. armádou již podruhé) na západ do Kalifornie, kde dodnes žije jeho žena a dva synové. Jejich dědeček býval v Rusku carským klenotníkem, ve velké říjnové byl vězněn na Sibiři, kde si psal deníček. Měli jsme možnost si v něm číst u Kotlerů nestačili jsme se divit, co vše ti lidé v Gulazích museli vytrpět! Ten deník by se měl vydat knižně jako svědectví do-by stalinismu v Rusku. Pro poučení dalším generacích! Po válce jsme se zase naučili ve škole azbuku a ruštinu, kterou jsem bohužel zapomněla. Zůstala mi víc němčina a francouzština. A Latina - základ všech románských jazyků. Z latiny jsem maturovala.

Tak to jsou moje vzpomínky a svědectví doby za 2.svět. války a po ní. A než válka vypukla, objevila se nad Rohankou na severním nebi obrovská a nádherně barevná polární záře - pla-meny všech barev žluto-oranžovo modro zelené šlehaly a měnily se. Byli jsme se na ten vzác-ný úkaz podívat (tatínek mne a bratra vzbudil) na Rohance a byl to zážitek na celý život. Psal se rok 1939, lidé říkaly:bude válka a následovala. Od Rohanky dolů pochodovali němečtí okupanti zahaleni do bílých hábitů, i na lyžích. Tenkrát v březnu bylo plno sněhu a my jsme vše chodili pozorovat s bratrem a otcem. Bylo to veliké ponaučení a nezapomenutelný záži-tek.

Kéž naše malá zemička, v Evropě tak ztracená, nebude již nikdy a nikým okupovaná!! A sva-tý Jene z Nepomuku, drž nad námi svoji ruku!!!