Josef Košek: "Žil jsem v Paceřicích v době mezi válkami" (Vzpomínky 2004)

Prosím možného čtenáře, aby uvěřil, že nejde o pokus napsat povídku, či hrát si na spisovatele. Své řádky píši výhradně jako vzpomínky na dětství a mládí, prožité v Paceřicích a to v době mezi dvěma světovými válkami. Nejde o dokumentaci, ale o snahu vyprávět to, co nás zaujalo a o lidech, kterých jsme si vážili a kteří zaslouží připomenutí. Jaký byl ten čas? Ojedinělá auta jezdila po prašných cestách. Nyní auta přeplňují komunikace, jezdíme po asfaltu a po dálnicích. Svět se změnil, ale zůstávají vzpomínky na generaci, která nám byla vzorem, oporou a spravedlností. Měla lidské vlastnosti, byla starostlivá a dobrá. Škoda, že jí to nelze říci. Chtělo by se jí poděkovat a projevit vděčnost. Také za pochopení, s jakým přijímala naše klukoviny.
Byli to naši rodiče, dědové a babičky, strýcové a tety, naši sousedé a učitelé. Někteří byli pouze kolemjdoucí. Spisovatelka paní Kubátová říká, že vzpomínky mají blízko k pohádkám. Jiní říkají, že tam, kde není vzpomínek, není ani budoucnosti. Pravdou je, že je třeba si vážit předchozích generací. My můžeme vzpomínat vděčně.

Prosím případného čtenáře o shovívavost a pochopení také proto, že od událostí uplynulo cca 70 let.

II.

Říká se, že je nutné správně se narodit. Nás uvítalo světlo světa v dědině, ležící při státní silnici z Prahy do Liberce. Sloupek (patník) tam stojící oznamoval, že zde je právě 87 km na této cestě. Naše rodiště leží na úpatí Jizerských a Lužických hor. Pohled z něho zaznamená Krkonoše. Členitý terén přechází v rovinatější a u Přepeř se dotkne úrodné nížiny, zvané Zlatý pruh země České. Pohled spočine na Kozákově, vidíme Tábor, Trosky, Skalní město, Hrubou Skálu, Valečov, Valdštejn, Mužský, Bezděz, Javorník a Ještěd. Krajinný ráz doplňují zámky Sychrov, Hrubý Rohovec a hrad Frýdštejn. Rámec uzavírají krásně položené Jenišovice a Všeň.

Opodál leží Humprecht, Kost, Prachovské skály a donedávna Semtínská lípa. Vše lemují rozsáhlé lesy. Centrem této krásy bylo a je město Turnov.

V dětství naše rodiště čítalo 106 čísel popisných a 400 obyvatel. Obec Paceřice byly též Studnice, část Husy, Zlatá Hvězda a Stádlo. Paceřice měly části: na čtvrti, ve dráze s na kamenici. Zástavba byla dílem roubená, některé domy se zachovaly. Zbylá zástavba byla zděná. Obec byla ve 30. letech minulého století elektrifikována. Komunikace byly prašné. Středem obce byla náves, které vévodily tři mohutné lípy. Lípy hranily též upravené prostranství, zvané Tyršův sad. Třetí z mohutných lip padla za oběť větrům. Vedle lip stála obecní kašna, hasičská zbrojnice, váha, vývěsní tabule a rybník. V návsi byl Fantův hostinec, Mužíčkův krám, Táborských trafika.

Na prvé z lip byla zvonice. Babička Řepková, později paní Vitáčková a Krátká zvonily poledne a klekáni. Klekání bylo signálem k ukončení her a nastal rychlý návrat domů. Náves byla velkou hernou, hrálo se od kuliček, přes čmuchanou (schovávanou) až po kopanou a hru na četníky a zloděje.

O komunikacích již byla řeč. Byly prašné, zde je změna, už nejsou prašné, ale jejich směřování do Jenišovic, Radimovic, Studnic, Kozic a Stádla zůstává. Jedna z cest vedla též do soudnického lesa. Zde bylo další středisko našich her. Později zde občané postavili krásné přírodní divadlo. O tom je řeč jinde. Studnický les, zdroj vody pro Paceřice a Studnice, pro rybník a kašny. Zbrojnici a kašnu v Paceřicích odnesl čas, dnes stojí zbrojnice na jiném místě a slouží mnoha účelům. Houbařské a borůvkové cesty směřovaly do lesů pod Husu a na Stádlo, nesměle též do obory. Selské lesy byly volně přístupné. Panské lesy střežil přísný hajný, pan Kubát, žijící v hájence v Doubí. Houbařsky byla bohatá též lipová alej Rohanka a les u Studnic.

V obci převládala jména Kopalů, Řepků, Nejedlů, Lukavců, Vaňátků, Mužíčků a Mrázů. Žili zde i Roštejnští, Chlebnovi, Staňkovi, Vinšovi a Strnadovi a Pecinovi. Ještě pak rodiny Bažantů, Košků, Říhů, Menclů a Lauů. Ve Studnici pak Fotr, Mach, Tomas, Kozderka, Strnadové, Vinš a Knobloch. Nelze zapomenout na představitelé obce, pana Lukavce Ladislava a pana Fantu Františka, vzpomínka patří dále pánům: Kopal Jaroslav, Jan, František, Karel, Řepkové pak Josefové, Vilém a František. Je nutné připomenout jména Bohdana Kaminského, jehož jméno nesl ochotnický spolek, profesora Hujera, pánů Velase a Vilda. Z učitelů pak pana Vetišku (snad Větvičku), Smutného, Mánka, Zajíce, manželů Holanových a slečen Au-gustinové a Hendrychové. Mezi učitele náleží ještě čtyři Bradáčové, známí to hudební skladatelé