Kronika obce‎ > ‎

Všechny články

Prusko - Rakouská válka roku 1866 u nás v obci

přidáno: 4. 3. 2011 0:31, autor: Obec Paceřice   [ aktualizováno 4. 3. 2011 0:36 ]

Původně přidáno 24.1.2006, autor administrátor
 
Střípek z Pamětní knihy Veteránského spolku Jenšovické osady. Přepsáno doslovně podle rukopisu velebného pana P. Václava Krupičky, tehdejšího kaplana v Jenišovicích.

Zkvétání a zmáhání se spolku veteránů bylo bohužel přerušeno vpádem Prusů do naší milé vlasti české. Dne 17 června 1866 vydalo Jeho Veličenství, Císař a král náš František Josef I. manifest k národům svým, v němž vykládá příčiny, pro které zbraně se uchopiti a mečem práva svá brániti si umínil.

Dne 18 června vtrhli Prusové už až do Žitavy, poněvádž Sasko bylo našim spojencem, a ob- sadili také Drážďany. Vojsko rakousské stahovalo se už delší čas na hranice saskopruské a i v Jenšovicích byli 17 června husaři Lichtenšteinští ubytováni; taktéž v Hrubém Rohozci, v Malém Rohozci, v Daliměřicích, Paceřicích, Vodalnovicích, na Hvězdě a v Sichrově. Vojsko toto jenjen prahlo po krvavé srážce s Prusy.

Prusové nenaleznuvše ale na hranicích téměř žádného odporu, táhli dále do Čech, a obsadili dne 23 června ráno Chrastavu (Kratzau) a k večeru Liberec. Dne 24 června, na den sv. Jana Křtitele vyjeli jim naproti naši husaři se svou baterií a tu u Dlouhých Mostů okolo 3tí hodiny odpoledne přišlo ku krvavé půtce, v nichžto jedna škadrona našich husarů Lichtenšteinských, kteří ráno ještě v Jenšovicích byli ubytováni, přepadla asi půl třetí škadrony pruských hulánů, a tak mezi nimi řádila, že tito museli ustoupit, načež i naši zpět až ku Hvězdě ustoupili a tam táborem se položili. Od naši strany tam padl major; dva důstojníci byli poraněni a asi 10 sprostých zůstalo mrtvých na místě. Jeden husar náš od pluku Lichtenšteina vysekal svého rytmistra, jsa sám proti sedmi pruským hulánům. Prusové v šarvátce této ztratili asi 50 mužů, dílem zabitých, dílem raněných.

Dne 25ho června leželi naši husaři a dragoni táborem u Hvězdy, Sichrova a u Paceřic. Tohoto dne bylo ticho; Prusové se ale přece už blížili k Hodkovicům. Dne 26ho června počalo se vojsko naše husaři a dragoni, nebo pěchotu jsme tu před válkou ani nespatřili šikovati v polích mezi Vodalnovicemi, Paceřicemi, Hvězdou a Sichrovem. Za Hvězdou na stráni, s níž celé údolí k Hodkovicům přehlédnouti lze, stála naše jedna baterie, která když Prusové počali k Sichrovu, Hvězdě a Žďárku po silnici i údolím postupovati, strašlivě mezi nimi řáditi počala, nebo pálila do plných řad pěchoty. Než dlouho nestřílela; jakmile Prusové vytrhli nad Jiloví, postavili svá děla na Zamlovu hrobku, a naši museli veliké přesile pruské ustoupiti.

Druhá baterie postavena byla u Doubí u košaté lípy na průhoně stojící, čekajíc až Prus jí přijde do rány. Prusové čerstvě ku předu postupovali a když červení pruští husaři nad Paceřicemi u Studnic se postavili, byli našimi děly od Doubí přivitáni, takže zpátky až za Hvězdu ustoupiti museli. Tu na návrší mezi Hvězdou a Žďárkem namířili děla svá na naši baterii k Doubí, a po půl hodině musela tato pruské přesile zase ustoupit, a sice až do Podolí.

Bylo právě poledne, když první hlídky pruské Jenšovice obsadily. Nato ode 2 hodin odpoledne až do večera do 7mi táhla s Fridšteinského kopce pruská pěchota se svými děly skrze Jenšovice, a po císařské silnici u Hvězdy táhlo hlavní oddělení po silnici i polmi obilím vedle silnice k Paceřicům, a odtud dílem k Turnovu, dílem ku Podolí. Pruský tábor toho dne byl jeden u Paceřic na návrší ku Hvězdě po obou stranách silnice a druhý u Daliměřic k nádraží Turnovskému. Z těchto dvou táborů vycházeli pak Prušáci jako vlci, aby vůkolní lid v pravém smyslu slova olupovali; nebo brali nejenom potřebnosti k jidlu a pití, ale všecko co jim do ruky přišlo, a co nemohli někde odnésti, to alespoň rozbili.

Nejhůře v celé osadě Jenšovicské hospodařili v Paceřicích, odkudž lidé ráno když kule jim do stavení už padaly byly utekli. Pisatel tohoto, toho času kaplan Jenšovicský, navštivil za týden nato čtyry stavení v Paceřicích, v nichž nejhůře hospodařeno bylo od nepřítele a zhrozil se toho co spatřil. Okna byla rozbitá, kamna zpřevracená, podlaha vytrhaná, stoly, židlice a šatníky rozbité, takže byl člověk rád, když z toho místa hrůzy odejíti mohl. Škoda v Paceřicích Prusy způsobena, páčila se po válce přes 30.000 zl r. čísla. Tohoto dne ráno byla zřízena na kvap prozatímní nemocnice v statku p. Karla Nejedlo ve Žďárku č. kamž se ranění od Žďárku a Hvězdy snášeli a sváželi.

Dne 27 června v noci, bránili naši přechod přes most v Podolí, kde jich velmi mnoho padlo, a asi 200 myslivců v stájích tamějšího hostince, odkud na Prusy stříleli, zajato bylo. Ve čtvrtek dne 28 června ráno měli už Prusové most Podolský v moci své a hrnuli se celou silou svou ku Mnichovu Hradišti. Tu byli ale s "Mužského" přivitáni strašlivou střelbou, která ale dlouho netrvala, nebo i tu museli naši ustoupit, nechtělili býti zajatí od Prusů, kteří ukrytým vchodem nahoru se dostali, a kterýžto vchod naši neobsadili.

Tohoto dne se zmocnili Prusové Mnichova Hradiště a hnali se bez oddechu ode Všeně přes Žďár ku Kosti a od Hradiště také k Sobotce, kdež napotom u Jičína zase s hlavním křídlem spojiti se měli. V pátek dne 29. června na svátek sv.apoštolů Petra a Pavla odpoledne byla svedena bitva mezi Libuníi a Jičínem, kde opět naši pruské přesile ustoupiti museli. U Jičína nejvíce utrpěli Sasové, naši spojenci, kteří kryli zpáteční tažení našinců.

Dne 30 června obsadili Prusové beze všeho odporu s naši strany Mladou Boleslav. Dne 27 června byla v hostinci na Hvězdě zřízena polní nemocnice, kamž raněni z bitky u Podolí dopravováni byli. Do této nemocnice musela obec Jenšovická každodenně, pod trestem 40 zl. r.č. 10 liber másla, něco vajec a mýdla odváděti, k čemuž na 8 dní zavázati se musela; zato byla ale ode všeho jiného drancování spisem jí daným ochráněna. Dne 28 a 29 června bylo všech raněných na Hvězdě 62.

Dne 3ho července byli ale všickni dílem do Hodkovic dílem do Liberce odveženi, a Hvězda vyprázdněna. Dne 3ho července byla svedena bitva u Králové Hradce, vlastně u Sádové a u Chlumu, která jak se praví byla ta nejstrašlivější až posud v Europě. Střelbu neustálou bylo slyšeti i zde v Jenšovicích. Vojska naše tam byla úplně poražena a couvala u velikém nepořádku skrz celou Moravu až k Vídni, kde bylo uzavřeno na měsíc příměří, počalo zároveň vyjednávání o pokoj, který skutečně ku konci srpna v Praze byl uzavřen.

Roku tohoto panovala také v mnoha místech v Čechách i ve vůkolí cholera. Silně panovala v Mladé Boleslavi, v Jičíně, v Turnově a v Železném Brodě. V zdejší osadě umřelo jenom 12 lidí tohoto času na nemoc tuto.

Mimo dva řečené členy spolku doprovodil roku tohoto spolek ku hrobu také mrtvolu cís. kr. nadporučíka od pluku krále pruského Karla Šchweppenberga, rodilého z Lince v Rakousích, který byv raněn při noční bitce u mostu v Podolí do polní nemocnice na Hvězdu byl dopraven, dne 30 června svátostmi umírajících zaopatřen, skonal ráno v 8 hodin 1 července, načež odpoledne v 5 hodin na hřbitově Jenšovicském pohřben byl. Mimo něho byl tu pochován také cís. kr. rakouský vojín od vozatajstva neznámého jména, z boje u Žďárku a z bitky u Podole cís. kr. desátník od pluku Martini jménem Sáhö ze Serdahen v okresu Prešpurkském v Uhrách.

Sestavil ing. Jiří Brož, toho času sloužící kronikář v Jenišovicích u Turnova

Josef Košek: "Žil jsem v Paceřicích v době mezi válkami" (Vzpomínky 2004)

přidáno: 4. 3. 2011 0:21, autor: Obec Paceřice   [ aktualizováno 4. 3. 2011 0:35 ]

Původně přidáno 24.1.2006, autor administrátor
 
Prosím možného čtenáře, aby uvěřil, že nejde o pokus napsat povídku, či hrát si na spisovatele. Své řádky píši výhradně jako vzpomínky na dětství a mládí, prožité v Paceřicích a to v době mezi dvěma světovými válkami. Nejde o dokumentaci, ale o snahu vyprávět to, co nás zaujalo a o lidech, kterých jsme si vážili a kteří zaslouží připomenutí. Jaký byl ten čas? Ojedinělá auta jezdila po prašných cestách. Nyní auta přeplňují komunikace, jezdíme po asfaltu a po dálnicích. Svět se změnil, ale zůstávají vzpomínky na generaci, která nám byla vzorem, oporou a spravedlností. Měla lidské vlastnosti, byla starostlivá a dobrá. Škoda, že jí to nelze říci. Chtělo by se jí poděkovat a projevit vděčnost. Také za pochopení, s jakým přijímala naše klukoviny.

Byli to naši rodiče, dědové a babičky, strýcové a tety, naši sousedé a učitelé. Někteří byli pouze kolemjdoucí. Spisovatelka paní Kubátová říká, že vzpomínky mají blízko k pohádkám. Jiní říkají, že tam, kde není vzpomínek, není ani budoucnosti. Pravdou je, že je třeba si vážit předchozích generací. My můžeme vzpomínat vděčně.

Prosím případného čtenáře o shovívavost a pochopení také proto, že od událostí uplynulo cca 70 let.

II.

Říká se, že je nutné správně se narodit. Nás uvítalo světlo světa v dědině, ležící při státní silnici z Prahy do Liberce. Sloupek (patník) tam stojící oznamoval, že zde je právě 87 km na této cestě. Naše rodiště leží na úpatí Jizerských a Lužických hor. Pohled z něho zaznamená Krkonoše. Členitý terén přechází v rovinatější a u Přepeř se dotkne úrodné nížiny, zvané Zlatý pruh země České. Pohled spočine na Kozákově, vidíme Tábor, Trosky, Skalní město, Hrubou Skálu, Valečov, Valdštejn, Mužský, Bezděz, Javorník a Ještěd. Krajinný ráz doplňují zámky Sychrov, Hrubý Rohovec a hrad Frýdštejn. Rámec uzavírají krásně položené Jenišovice a Všeň.

Opodál leží Humprecht, Kost, Prachovské skály a donedávna Semtínská lípa. Vše lemují rozsáhlé lesy. Centrem této krásy bylo a je město Turnov.

V dětství naše rodiště čítalo 106 čísel popisných a 400 obyvatel. Obec Paceřice byly též Studnice, část Husy, Zlatá Hvězda a Stádlo. Paceřice měly části: na čtvrti, ve dráze s na kamenici. Zástavba byla dílem roubená, některé domy se zachovaly. Zbylá zástavba byla zděná. Obec byla ve 30. letech minulého století elektrifikována. Komunikace byly prašné. Středem obce byla náves, které vévodily tři mohutné lípy. Lípy hranily též upravené prostranství, zvané Tyršův sad. Třetí z mohutných lip padla za oběť větrům. Vedle lip stála obecní kašna, hasičská zbrojnice, váha, vývěsní tabule a rybník. V návsi byl Fantův hostinec, Mužíčkův krám, Táborských trafika.

Na prvé z lip byla zvonice. Babička Řepková, později paní Vitáčková a Krátká zvonily poledne a klekáni. Klekání bylo signálem k ukončení her a nastal rychlý návrat domů. Náves byla velkou hernou, hrálo se od kuliček, přes čmuchanou (schovávanou) až po kopanou a hru na četníky a zloděje.

O komunikacích již byla řeč. Byly prašné, zde je změna, už nejsou prašné, ale jejich směřování do Jenišovic, Radimovic, Studnic, Kozic a Stádla zůstává. Jedna z cest vedla též do soudnického lesa. Zde bylo další středisko našich her. Později zde občané postavili krásné přírodní divadlo. O tom je řeč jinde. Studnický les, zdroj vody pro Paceřice a Studnice, pro rybník a kašny. Zbrojnici a kašnu v Paceřicích odnesl čas, dnes stojí zbrojnice na jiném místě a slouží mnoha účelům. Houbařské a borůvkové cesty směřovaly do lesů pod Husu a na Stádlo, nesměle též do obory. Selské lesy byly volně přístupné. Panské lesy střežil přísný hajný, pan Kubát, žijící v hájence v Doubí. Houbařsky byla bohatá též lipová alej Rohanka a les u Studnic.

V obci převládala jména Kopalů, Řepků, Nejedlů, Lukavců, Vaňátků, Mužíčků a Mrázů. Žili zde i Roštejnští, Chlebnovi, Staňkovi, Vinšovi a Strnadovi a Pecinovi. Ještě pak rodiny Bažantů, Košků, Říhů, Menclů a Lauů. Ve Studnici pak Fotr, Mach, Tomas, Kozderka, Strnadové, Vinš a Knobloch. Nelze zapomenout na představitelé obce, pana Lukavce Ladislava a pana Fantu Františka, vzpomínka patří dále pánům: Kopal Jaroslav, Jan, František, Karel, Řepkové pak Josefové, Vilém a František. Je nutné připomenout jména Bohdana Kaminského, jehož jméno nesl ochotnický spolek, profesora Hujera, pánů Velase a Vilda. Z učitelů pak pana Vetišku (snad Větvičku), Smutného, Mánka, Zajíce, manželů Holanových a slečen Au-gustinové a Hendrychové. Mezi učitele náleží ještě čtyři Bradáčové, známí to hudební skladatelé

Milana Šolcová (77 let) - Vzpomínky

přidáno: 4. 3. 2011 0:19, autor: Obec Paceřice   [ aktualizováno 4. 3. 2011 0:35 ]

Původně přidáno 24.1.2006, autor administrátor
 
20. února 2005 - K 60.výročí 2. světové války 1945 v květnu ukončené vítězstvím spojeneckých vojsk z východu i západu: svědectví doby.

Za války jsme bydleli ve škole v Paceřicích (okres Turnov), kam byl otec jako řídící učitel přeložen ministerstvem školství. V roce 34 ve škole byla jednotřídka, otec učil všech 5 roční-ků obecné školy v jedné třídě. Navštěvovali jsme ji s bratrem o dva roky mladším a se všemi ostatními dětmi jsme byli vedeni k poctivé práci doma i ve škole, ke zpěvu a muzicírování. Vesnický kantor tenkrát vedl v obci veškerou kulturu, režíroval ochotnické divadlo, založil kantorské kvarteto smyčcové spolu s kantory z okolních obcí (Jenišovice, Voděrady), hrávalo se i Smetanovo kvarteto "Z mého života" a venkované chodili poslouchat pod okna, za války to bývalo velikým potěšením, dodávalo naději i radost.

Po večerech jsme poslouchali za povinně zatemněnými okny tajně rádio Londýn, Hlas Ame-riky a Moskvu - a to za pomoci ilegálně zamontované součástky (tzv.čerčílka), který zhotovil náš strýček Váša /prof. fyziky a matematiky na turnovském gymnasiu). Do velké mapy Evro-py jsme zapichovali barevné špendlíčky, jak dle zpráv z ciziny postupovala fronta. Maminka se strachovala, kontrolovala zatemnění a zda někdo není za dveřmi, na plotně sporáku nám pekla bramborové placky a vařila čaj z domácích nasbíraných a usušených bylin. Cukr byl na příděl a chleba jsme si mazali často umělým sladidlem (Kunsthonig). Ještě, že maminka byla doma a drželi slepice a králíky a v kůlničce kozu.

Jednoho večera koncem války pozdě večer kdosi bušil na zadní dveře do zahrady. Otec vy-pnul rádio a šel se podívat, co se děje. Za dveřmi stál chlap jako hora, otrhaný v hadrech a rusky prosil o nocleh. Táta měl dobré, statečné srdce a ubožáka vzal dovnitř. Maminka mu ustlala na půdě na slamníku, donesla deky, chleba a meltu s kozím mlékem. Jako záchod mu-sel sloužit kbelík s vodou. Vše se muselo utajit, neboť pod podlahou půdy se učilo!! Ten Rus utekl z německého zajateckého tábora Rychnov u Jablonce. Ale co čert nechtěl, zajatec si příští noc přivedl další dva. To bylo nadělení! Maminka byla statečná a obětavá, ale měla strach, celá rodina byla v nebezpečí. Ale ustali s otcem i dalším dvěma ubožákům a celou dobu až do jara jsem je živili. Byla nouze o jídlo, chodili jsme s bratrem pomáhat sedlákům o žních a ti nám pak pomáhali (Laurinovi, Vinšovi, Chlebnovi, Polákovi) a pro mouku jsem s bratrem chodívali s ruksakem až do mlýna na Mohelce, který ležel na hranici protektorátu. Mlynář se jmenoval Vinš a měl dobré srdce. Naštěstí nás při tom četníci nechytili.

Občas jsme donesli i doma stlučené máslo a tvaroh, mamka vařila povidla (na chleba) a tak se nám dařilo ty tři chlapy uživit. Jmenovali se : Georgij Andrianov z Kaliningradu, Nikolaj Trimasov (Ufa) a Georgij Timofejev z Moskvy. Bohužel k našemu velikému zděšení okupo-vali školu na konci války němečtí důstojníci na útěku, neučilo se a ve třídách ložírovali Něm-ci. Na půdě museli být pánové moc zticha a kbelík a jídlo se nosilo jen v noci. Měli jsme v té době ještě přírůstek - malou sestřičku Anušku (nar. 1940) a bylo to naše válečné sluníčko. Měla postýlku v ložnici rodičů a zažila velké zděšení, když do ložnice vstoupil esesák ve vy-sokých holínkách a prohledával byt. Dodnes na to sestra vzpomíná. Bylo to tenkrát na udání někoho z vesnice.

Aby toho nebylo dost, přivedl otec jednoho dne k nám do rodiny překrásnou dívku - Jugo-slávku (Grafica Pergler), kterou ještě s jedním odvážným přítelem (Vašek Lauryn) zachránili z auta esesáků, kteří hojně nasávali v Laurynově hospodě při silnici v Paceřicích. Tato krasa-vice byla zubožená, vysílená a vyděšená (bůhvíco zažila!!) a tak jsme ji přijali, oblékli, scho-vali a sytili a pak po válce jí otec zařídil přes ČSČK v Praze návrat domů do Jugoslávie. Těs-ně před válkou byly u nás v rodině dvě židovské dívky (Eva Hellerová a Doris Molzerová), které nám dodala teta Anička, pracující v Praze na ústředí ČSČK na Malé straně. Byly za-chráněny před odsunem do Říše, kam byli odsunuti jejich rodiče a zahynuli v koncentračním táboře. Měli jsme je rádi, byly jako naše sestry. Jedna se dostala do Chille a druhá do Peru - obě přes ČSČK v Thunovcké ulici pod Hradem.

Věci došly tak daleko, že ty tři Rusy brával koncem války táta k nám do kuchyně poslouchat Moskvu a pomatuji se, že byli zvědaví, jak se blíží Rudá armáda! A když Rudá armáda připo-chodovala do Paceřic a Němci byli již fuč, ve škole se usídlila pro změnu zase armáda ruská., také důstojníci chodili popíjet do Laurynovi hospody - a co se nestalo! Ruští zajatci jedné noci zmizeli bez rozloučení a poděkování, asi ze strachu před Rudou armádou! Již nikdy jsme je neviděli, ani se neozvali. Asi byli Stalinem zlikvidováni a již poděkovat nemohli. Dívky se také neozvaly, jen Jugoslávka napsala, že domov má vybombardovaný a chtěla zpátky k naší mamince. Ale tenkrát otec těžce onemocněl, byli jsme tři děti a tak nešlo vyhovět. Od té doby o ní nic nevíme, jen nás hřeje pocit, že jsme si uměli pomáhat ve zlých časech.

Vzpomínám na květen 1945, jak jsme vítali sov. armádu kvetoucími šeříky a zpívali jsme a hráli na klavír české a ruské národní písně (Kalinka maja) alei Tiperery, která zněla hlavně kolem Plzně, kterou osvobodila západní spoj. vojska. Tenkrát jsme ještě nemohli pochopit v Turnově, kam jsme se v 45. roce přestěhovali, když taxikář pan Kotler (oba ruští imigranti po velké říjnové revoluci) prohlašovali: moc se neradujte, vždyť je okupace!! Jako dnes to slyším. Tak jde někdy život a ironie osudu bývá neúprosná. Ale ze svobody jsme se v květnu 1945 radovali a za války jsme se na reálném gymnáziu v Turnově naučili pěkně německy (museli jsme německy u tabule odpovídat při dějepisu, zeměpisu a němčinu do nás hustil veli-ce dobře a soustavně pan profesor Mackovík. Při vstupu do školy byla stráž a muselo se zdra-vit zdviženou pravicí, což jsme se snažili všelijak odšvejkovat (obě ruce plné - taška s učením a pytlík s jídlem od maminky na celý den). Ve škole se nevařilo a docházeli jsme 6 km pěšky, na kole nebo na lyžích do Paceřicích. Nic nejezdilo.

Pan Kotler, který nás v květnu 45 varoval před okupací, dnes již nežije. V roce 1968 emigro-val (před sov. armádou již podruhé) na západ do Kalifornie, kde dodnes žije jeho žena a dva synové. Jejich dědeček býval v Rusku carským klenotníkem, ve velké říjnové byl vězněn na Sibiři, kde si psal deníček. Měli jsme možnost si v něm číst u Kotlerů nestačili jsme se divit, co vše ti lidé v Gulazích museli vytrpět! Ten deník by se měl vydat knižně jako svědectví do-by stalinismu v Rusku. Pro poučení dalším generacích! Po válce jsme se zase naučili ve škole azbuku a ruštinu, kterou jsem bohužel zapomněla. Zůstala mi víc němčina a francouzština. A Latina - základ všech románských jazyků. Z latiny jsem maturovala.

Tak to jsou moje vzpomínky a svědectví doby za 2.svět. války a po ní. A než válka vypukla, objevila se nad Rohankou na severním nebi obrovská a nádherně barevná polární záře - pla-meny všech barev žluto-oranžovo modro zelené šlehaly a měnily se. Byli jsme se na ten vzác-ný úkaz podívat (tatínek mne a bratra vzbudil) na Rohance a byl to zážitek na celý život. Psal se rok 1939, lidé říkaly:bude válka a následovala. Od Rohanky dolů pochodovali němečtí okupanti zahaleni do bílých hábitů, i na lyžích. Tenkrát v březnu bylo plno sněhu a my jsme vše chodili pozorovat s bratrem a otcem. Bylo to veliké ponaučení a nezapomenutelný záži-tek.

Kéž naše malá zemička, v Evropě tak ztracená, nebude již nikdy a nikým okupovaná!! A sva-tý Jene z Nepomuku, drž nad námi svoji ruku!!!

Obecní kronika - historie vlastní knihy a její obsah

přidáno: 4. 3. 2011 0:12, autor: Obec Paceřice   [ aktualizováno 4. 3. 2011 0:35 ]

Původně přidáno 24.1.2006, autor administrátor
 
V kůži vázaná s vytlačeným nápisem Pamětní kniha Obce Paceřice byla pořízena v roce 1935.
Kronikář i jeho pomocníci byli podle nalezeného písemného sdělení tehdy vybráni, ale titulní strana byla napsána až po roce 1945, stránky očíslovány a to byly jediné zápisy do této na prvý pohled velmi reprezentativní knihy. Proč tomu tak bylo se asi již nikdy nedozvíme. Snad obava něco nepokazit. Až na sklonku roku 1991 se začaly zaplňovat stránky velmi zajímavými zápisy. Tehdy pan Břetislav O. Vojtíšek se ujal tohoto velmi potřebného, ale těžkého a náročného úkolu. Bylo třeba vynaložit přímo badatelské úsilí k nashromáždění podkladů k dlouhé historii obce, která v roce 1993 oslavila 450 let své existence. První písemné zmínky o obci totiž pocházejí z roku 1543.
 
 
Zápisy v naši kronice začínají rokem 1990, kdy obec znovu získala svoji nezávislost a samostatnost ztracenou za celou dobu své existence pouze na krátký čas, kdy byla součástí tzv. Velkého Sychrova, (zahrnující 10 obcí a kopírující obhospodařované území Jednotným zemědělským družstvem stejného jména, nositele Řádu práce) a končí rokem 1994.
 

Na hustě psaných 333 stránkách kronikář zachytil nejen události prvního volebního období po sametové revoluci, ale obsáhlými návraty do historie uvádí postřehy a historické zprávy z doby např. před sto léty, dřívějšími i pozdními, obsáhlými statěmi o významných osobnostech, které se zde narodili nebo působili, válečnými útrapami roku 1866 a první světové války, o legionářích, o účasti a úspěchu na Jubilejní zemské výstavě v Praze r. 1891 a mnoho dalších, velmi zajímavých událostech se kterými bychom Vás chtěli postupně na těchto stránkách seznámit neboť máme zato, že si to určitě zaslouží nejen Vaši pozornosti, (i náš zájem o vzbuzení Vaši zvědavosti) ale i kronikář sám, který se letos dožíná úctyhodného věku.
 
 
Kniha je dopsána cca do poloviny a je jistě nesmírná škoda, že se v zápisech pravděpodobně nebude pokračovat. V dnešní době počítačů, kdy se již dávno nevyučuje na školách krasopis si těžko kdo troufne v ručně psaných zápisech pokračovat.

Osada Husa - ohlédnutí za minulostí

přidáno: 4. 3. 2011 0:04, autor: Obec Paceřice   [ aktualizováno 4. 3. 2011 0:34 ]

Původně přidáno 24.1.2006, autor Administrátor
 
O
sada Husa je správně přičleněna k obci Paceřice v libereckém kraji. Nachází se v jižní části libereckého kraje, poblíž rychlostní komunikace R 35 (E 442) mezi křižovatkou u Ohrazenic u Turnova a Hodkovicemi nad Mohelkou na odbočce k zámku Sychrov jako první sídlo. První zmínky o existenci osídlení v této oblasti se objevují již ve 14. století. Dlouhou dobu byla vesnice, jako hraniční, rozdělena na dvě části mezi dvě panství - Skály, potom Rohozci a Svijanům, druhá část patřila Dubu.

Po 15. století byla osada spojena a jako celek byla prodána panství Skály. V následné době se osada stala součástí obce Svojkov, tvrz stejného jména stála na místě dnešního zámku Sychrov. Ves jako celek zanikla v průběhu třicetileté války a její jméno upadlo v zapomenutí.

Roku 1812 koupil pozemky kníže Rohan, který do roku 1850 postavil dnešní zámek. U obchodní stezky ze středu Čech do Horní Lužice byl postaven zájezdní hostinec "U divoké husy" s kovárnou a několika chalupami v majetku Rohanů. Tím došlo k založení obce Husa, která se postupně rozrůstala a nabývala na významu, zvláště se stavbou císařské silnice od Mladé Boleslavi na Liberec a Jablonec nad Nisou. Další rozvoj regionu byl umožněn stavbou železnice z Pardubic do Liberce.
 

S rozrůstáním osada byl postaven další hostinec "U Pecinů" (čp. 6), který v období výstavby železnice sloužil i jako ošetřovna a lazaret pro dělníky zraněné při stavbě (ve druhé čtvrtině 19. století).

Při poslední přestavbě a dostavbě zámku Sychrov do dnešní podoby byla na Huse postavena cihelna s kruhovou pecí pro výrobu cihlářského materiálu.

Na dokončování přestavby zámku se podíleli také různí řemeslníci z okolních obcí z nichž zvlášť vynikla umělecká řezbářská dílna Petr Bušek a synové. Firma původně sídlila v domě čp. 18 u křižovatky ve vesnici. V tomto domě se narodil i Karel Bušek, řezbář a pozdější literát a překladatel, který publikoval pod pseudonymem Bohdan Kaminský. Svůj tvůrčí život prožil převážně v Praze. Na paměť jeho narození byla za 1. republiky obyvateli Husy sebrána potřebná částka peněz na pamětní desku, která ještě před II. Světovou válkou byla zhotovena.
 
 
Po ukrytí přes II. Světovou válku a poválečné totality byla na konci 20. století instalována a slavnostně odhalena. Po krátké době však byla deska ukradena a v současné době se pracuje na její replice.

Rodina Buškova přesídlila z čísla 18 do vily Fialka (čp. 17 - u silnice k Sychrovu), kde žila i po ukončení činnosti firmy.

Na počátku 20. století firma přesídlila do nového objektu s pozdější průmyslovou budovou (čp. 22 a 23), kterou Buškovi prodali na počátku 20. let 20. století novému majiteli. Firma Bušků, zejména synové Konstantin a Dominik pracovala na dřevořezbách nejprve pro výzdoby šlechtických sídel, dále na tématech církevních pro kostely (oltáře, kříže, sochy svatých, rámy obrazů atd.) a naposledy dřevořezby s užitnou tematikou, jako bytové doplňky (předsíňové a stojanové věšáky, držáky na kartáče, rámy zrcadel a obrazů, servírovací doplňky a další sortiment).

Rozvoj osady pokračoval nadále i ve 20. století. V prvé polovině 20. století byla v osadě dvě velká truhlářství, dva hostince s obchodem se zbožím smíšeným, klempíř a vodoinstalatér, několik krejčích, kovovýroba pana Františka Mokrého, kamenický mistr Sachunský, a další drobní řemeslníci.

Přes II. Světovou válku nalezlo ve vesnici přístřeší 12 rodin vystěhovaných ze Sudet (z Jílového, Hodkovic nad Mohelkou, Liberce, Šluknova).

V polovině 20. století byly k Huse připojeny části obce, které patřily místně k Paceřicím s domy číslovanými dle Paceřic, zvanými "Na perdíku" čp. 90 a 93 a "Šupanda" s čísly 98, 55, 54, 53, 52, 94.
 
 
V zámečnictví pana Kováře - v čp. 90 - pracoval jako jeden z dělníků i Václav Laurin, rodák z Kamení, spoluzakladatel továrny na jízdní kola, později na motocykly a automobily Laurin a Klement v Mladé Boleslavi.

Pro zajímavost ještě výňatek z Adresáře Republiky Československé.
(Pro Průmysl, živnosti, obchod a zemědělství. Vydal: Vlastním nákladem firmy Rudolf Mosse. Praha 1931.)

Husa:

Hostince:
Pařízek Antonín - Husa
Kovové zboží:
Mokrý František - Husa
Krejčí:
Čermák Vít - Husa
Smíšené zboží obchod:
Pařízek Antonín - Husa
Trafiky:
Pařízek Antonín - Husa
Truhláři:
Roubínek Jan - Husa
Těšina Bedřich - Husa
Zámečnictví:
Mokrý František - Husa

Zpracoval: Vladimír Mužák, Husa, červen 2004

Dětské divadlo na škole v Paceřicích

přidáno: 2. 3. 2011 11:32, autor: Obec Paceřice   [ aktualizováno 4. 3. 2011 0:34 ]

Původně přidáno 17.10.2005, autor administrátor
 
Doplněné vydání.

Dne 10. září 2005 proběhlo velice zdařilé netradiční setkání rodáků, přátel a příznivců obce Paceřice. V tomto příspěvku mi nejde o hodnocení vlastního setkání (to bude určitě napsáno na jiném místě na našich www stránkách), ale jde mi o kroniku. Na toto setkání přinesl pan Ladislav Tomas kroniku dokumentující výstavbu školy v Paceřicích a činnost dětského divadla na této škole v době od roku 1908 až do roku 1950, kterou zpracoval pan Jaroslav Zajíc.

S opravdovým zájmem jsem si tuto kroniku pročetl a to proto, že jsem mnohé lidi o kterých se v kronice mluví znal ze svého dětství. Kroniku jsem okopíroval, oskenoval a předkládám vám ji k přečtení. Zároveň se omlouvám za některé technické nedostatky kopií.

Kronika končí rokem 1950.

Autor kroniky Jaroslav Zajíc ji končí slovy:" Bajkou zasloužilého umělce dr. Josefa Koláře Bzuňda a Bruňda divadelní snažení mládeže v Paceřicích skončilo. A důvod? Padesátá léta přinesla mnoho nových odpovědných úkolů při kolektivizaci vesnice, mnoho práce stranické a veřejné. S žactvem školy byly pak nadále nacvičovány kulturní vložky a besídky k různým slavnostním příležitostem."

A tak mně napadá taková myšlenka. Najde se někdo z dosud žijících obyvatel obce Paceřice, nebo i bývalých občanů obce Paceřice, kdo napíše o tom, jak občané žili, pracovali a bavili se na vesnici po roce 1950 třeba až do současnosti?

Za každý, byť i drobný příspěvek budeme vděčni.

Prohlédněte si fotokopie kroniky

1-6 of 6